THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po „nemocech moderního člověka“ tady máme pro změnu „den smutku“. No, příliš veselá témata si pro svoji tvorbu kanadští DESPISED ICON věru nevybírají. Koneckonců příliš radostně nevyznívá ani jejich tíživá metalová muzika, kterou velmi zdařilým způsobem předváděli už na svých předchozích nahrávkách. Kapela jakoby se po více než dvou letech, které nás dělí od alba „The Ills Modern Man“, rozhodla k trošku zevrubnější revizi svého počertech agresivního a zničujícího pojetí moderního kovového běsnění a připravila pro své čím dál početnější publikum nahrávku tvořenou sice osvědčenými atributy, nicméně v lehce odlišném náladovém rozpoložení.
Především hned zpočátku je patrné, že Kanaďané trošku povolili otěže na maximální možnou míru vyšponované nervozity z předchozích alb. Hlavně to minulé disponovalo velmi neutěšenou a neurotickou atmosférou a působilo jako velmi neradostná zpověď o fungování dnešního světa. Tedy ne, že by DESPISED ICON slevovali ze svých nekompromisních hudebních postojů, jen se na novince jali zkoušet trýznit ucho posluchačovo trošku odlišnými prostředky. Jádro, kolem kterého se vše točí, však zůstává neměnné. Silné technické cítění, kterým je protkaná jinak velmi přímočaře agresivní a našlapaná kytarová hudba, je stále neopouští. V tomto duchu se nese i výtečný výkon bubeníka Alexe Pelletiera, jehož nezastavitelná dvoušlapka neúnavně masíruje vaše ušní membrány. Nátlakový styl, tolik osvědčený už v minulosti, prokazuje svoje věrné služby i nyní, ale tentokráte se DESPISED ICON nesoustředí tolik na budování úzkostlivých nálad, jako spíše na pokud možno co nejrazantnější vyznění. Tradičně spolehlivá dvojice vokalistů své hlasivky příliš nešetří. Střídání dvou vzteklých křiklounů výrazným způsobem znásobuje sílu této kanadské metalové erupce.
Album jako celek již v duchu dobré tradice kanadských tvoří vyrovnanou kolekci kompozic, z nichž žádná příliš nevyčnívá, pokud tedy nepočítáme v kontextu nahrávky netradiční závěrečnou tklivou „Sleepless“, a zároveň žádná není pouze do počtu. Sympatická stopáž o dvě minuty přesahující třicetiminutový hrací čas ruku v ruce se stále svěžím tvůrčím duchem DESPISED ICON ani příliš mnoho prostoru pro nějaká hluchá místa nenabízí. Smršť - stále disponující ničivou sílou, před kterou je potřeba se mít na pozoru - se prohání většinou ve svižnější rychlosti, ovšem nevynechá jedinou příležitost, aby na chvíli trošku zvolnila tempo a se svojí obětí si pěkně pohrála. Otvírák „Les Temps Changent“ sice zpočátku signalizuje spíše střední tempo za asistence hutných a skočných HC riffů, ale slovo si zanedlouho vezme Pelletier a atmosféra značně zhoustne. Ta sice, jak již bylo uvedeno, postrádá onen typický prvek nejistoty a napětí, ale o žádnou veselou kytarovou selanku se stále nejedná. Na to mají DESPISED ICON v sobě ještě stále dostatek zloby a nepříliš mnoho optimistického pohledu na svět.
Kapela ze Země javorového listu představuje velmi osobitou a upřímně znějící metalcoreovou záležitost, která potvrzuje, že tato stále ještě moderní odnož kytarové muziky není v poslední době jen prázdným a čím dál méně zajímavým trendem, ale stále i životaschopnou větví. Že některé rostou zbytečně a mnohé i rychle umírají, však není starost DESPISED ICON. Ti totiž mají na svém kontě další kvalitní desku, svádějící vítězný boj s uniformitou a nudou.
DESPISED ICON nepolevují v úsilí tvořit zajímavou a kvalitní metalcoreovou muziku. Tentokráte sice ne v tak emocionálně napjatém provedení jako minule, ale i tak vás s nimi žádná pohodová selanka nečeká.
7,5 / 10
Alex Erian
- vokál
Steve Marois
- vokál
Ben Landreville
- el. kytary
Eric Jarrin
- el. kytary
Max Lavelle
- basa
Alex Pelletier
- bicí
1. Les Temples Changent
2. Day Of Mourning
3. MVP
4. All For Nothing
5. Eulogy
6. Made Of Glass
7. Black Lungs
8. Diva Of Disgust
9. Entre Le Bien Et Le Mal
10. Sleepless
Beast (2016)
Day of Mourning (2009)
The Ills Of Modern Man (2007)
The Healing Process (2005)
Consumed By Your Poison (2002)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 32:50
Produkce: Yannick St-Amand
Studio: Projecson Recording Studio
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.